Knihovna
Cestami Suchovských republikánů
Text projevu prosloveného při příležitosti konání 1. ročníku dne 28. 8. 2010. Fotografie z pochodu naleznete v galerii.
I. část projevu – na Suchově u školy
Vážení přítomní!
Sešli jsme se zde, abychom si připomněli činnost a působení volného sdružení mladých intelektuálů a umělců, které se zrodilo právě v této vesnici a v její škole a to téměř před 130 lety.
My stojíme před školou, která tu však před těmi 128 lety nestála. Iniciátor a zakladatel Suchovské republiky (Su Re), učitel Matouš Béňa, který na Suchově v letech 1881–1888 jako učitel na zdejší jednotřídce působil, ve školní kronice v roce 1884 zaznamenal, že dle ústního podání se dříve – míněno před rokem 1842 – vyučovalo ve školním domku nalézajícím se v čísle popisném 6. Tento domek sloužil po roce 1842 za obydlí pastýři i obecní chudině. V sousedství této školy, v níž se vyučovalo před rokem 1842, byla postavena nová jednotřídní škola. Z kroniky se dále dovídáme, že školní domek zbudovaný v roce 1842 a opravený v roce 1868, k němuž patřil i učitelský byt, byl již kolem roku 1884 pro vyučování málo vyhovující a v bídném stavu. Tato vetchá školní chaloupka stála na dolním konci dědiny a v jejím sousedství se v osmdesátých letech 19. století nacházela kovárna, pastýřova a cigáňova chalupa, jak ve svých vzpomínkách píše autor Su Re Otakar Bystřina, který zde v letech 1882–1885 se správcem školy Matoušem Béňou a jeho sestrou Aničkou pobýval.
Ve škole, kde republikáni Béňa a Bystřina bydleli, se vyučovalo až do roku 1910. Od září 1910, tedy před 100 lety, se počalo vyučovat v nové, čtyřtřídní, jednopatrové školní budově, kterou v celkové hodnotě 70.000 korun od března do září postavil stavitel J. Šuta. A my před ní nyní stojíme. Tolik stručně o bývalé školní budově, bychom si představili, kde zakladatelé Su Re nejen pracovali, ale kde též spřádali i svá literární předsevzetí.
Matúš Béňa působil nejdříve jako učitel ve Velké. Odtud byl přeložen na zdejší školu jako správce tohoto vzdělávacího ústavu. Jelikož se znal z mládí s Ferdinandem Dostálem, nabídl ještě chudobnějšímu Otakaru Bystřinovi, tehdejšímu studentu práv Karlovy univerzity, skromný příbytek, neboť jeho nevlastní otec jej odmítal na studiích živit. V roce 1882 mu Béňa napsal: „Ferdýnku, dojeď na Suchov. Vezmi s sebou svoje paragráfky, oblehneš se mnou ke kamnům a můžeš spokojeně hloubat nad vědou.“ A tak se dva kamarádi opět sešli v novém a neznámém prostředí, které si brzy oblíbili a se kterým zakrátko srostli. Béňa tak na suchovské škole poskytl Bystřinovi přístřeší, též ho živil, i když velmi skromně. Odtud jezdil Bystřina na pražská práva jen skládat zkoušky. Samozřejmě, že oba pravidelně přicházeli přes velický Háj do horňáckého městyse za intelektuály Martinem Zemanem, Janem Hudečkem nazývaným přáteli Janíček Baraníček, dále za kolegou Lojskem Fialou, který vyučoval ve Velké, Javorníku i Malé Vrbce, a také za Jožou Uprkou, jenž v republice vedl hlavní slovo, nebo Františkem Odrážkou čili Bakulkou. Mezi ně se dostal i spisovatel z Uherského Hradiště František Kretz, který v počátku kariéry značně podporoval Jožu Uprku. Z Prahy za republikány do Velké, zejména o prázdninách, pravidelně přijížděl i akademický sochař Franta Úprka. Na oplátku někteří z výše uváděných přicházeli za nimi na Suchov. Republikány správce školy vždy skromně pohostil, často jen brambory a mlékem. Oni mu platili i neplatili, někteří uhradili tyto výdaje, až počali vydělávat a dostali se tak k vlastnímu chlebu. Suchov, Javorník, Kuželov, Filipovské údolí, obě Vrbky, Velká, ale i Myjava, Strážnice mnohdy viděly veselé mladé lidi, kteří zpívali, hráli, tancovali, malovali, skládali básně, bavili se i provokovali sebe i jiné. A tak časem vznikla veselá skupina kumštýřů, studentů i učitelů. A ti si v tehdy zatuchlém císařském Rakousku provokativně počali říkat republikáni, nu a podle místa vzniku ji pojmenovali Suchovskou republiku, což byl tenkrát z jejich strany odvážný krok, jelikož použít v názvu slovo republika bylo v době habsburského centralismu značnou odvahou.
A protože stojíme u suchovské školy, na níž za chvíli odhalíme pamětní deskou Suchovským republikánům v čele s Bystřinou, chtěl bych Vám ještě přečíst úryvky ze vzpomínky, která vyjadřuje též velké vyznání tohoto spisovatele k Suchovu a našemu regionu. Vzpomínkový článek napsal Bystřina až v roce 1929, tj. po 45 letech, kdy ze Suchova a od Matúše Béni odešel.
Vzpomínka nese název ZAS NA SUCHOV.
„…Jsem tvým, ó, dobrý lide, v časech zlých, budu vždy s tebou v tvém strádání, ve tvých žalech. Z mé duše nikdy nevymizí vroucnost a něha tvých písní, nikdy hluboký žal těch sklíčených, nesmělých zraků.“
Tak napsal jsem v roce 1884, když jsem Suchov a Matúša Béňu opuštěl. Od roku 1884 jsem Suchov nespatřil. To se mi podařilo tuším v roce 1907. Ten ošemetný osud poslal mne daleko od milého kraje horňáckého, po kterém jsem tak toužíval. Ale rád jsem vás nepřestal mít a vždy ve vzpomínkách vracím se k vám, milí Horňáci.
Abych nezapomněl své řeči o tom vracení se na Suchov. Vracel jsem se tehdy z Luhačovic, kde se léčí, jak známo chrapoty a ledvinky…. Aby nebyl ten přechod ze slaných vod k pivu tak náhlý, pomyslel jsem si, že by neškodilo mezi to pustit trochu slivovičky nebo režné od uječka Rumíška. A tož z milých Luhačovic namísto k domovu uderil sem na Velkou, kde tehdy hnětl hlínu Franta Úprka a na slováckost se zaučoval Jožka Kudelka.
Dojel jsem, jak za stara – na poštovské káře ze Strážnice a zastihl ještě starého otce Lichvu (Bendu) na živu i Žanečka a uvelebil se po staru u Kateriny Hudečkové na peci. Franta Úprka s Jožkou Kudelkou museli té noci sdílet „lože Zákrustovo“ pod mojí stráží s pece…. No, však Franta ráno nadával, že je celý zakúřený, jak meršánka.
A bylo veselo ten večer u Šilerů a potom ve stodole – ateliéru Frantově…. Řeči protáhly se až k ránu. Však to bylo v létě a teplúčko… Ráno prvním pozdravem byla nám objemná pleskačka režné, kterou vítězoslavně uječek Rumíšek mával starým přátelům pod nosy….
Ale odpoledne už mi to nedalo pokoje, že já musím se podívat na svůj milý Suchovek…., kam jsem se vypravil na kolomotýle dr. Učňa….Posadil jsem se na ten jeho vehikl, hned vedle něho…… A jeli jsme kolem veleckého majíru. Javorníkem jsme projeli dost moresně – ražno ne – tak, jak když javornický oř dostane dvakrát bičem přes žebra….. Ale k Vápenkám už to šlo horší … a před Suchovem jsme slezli a pěkně kolomotýla tlačili před sebou….
A za chvíli jsme se s pahorku rozhlíželi milým Suchovem od horního konce. Stanul jsem rozrušen nad dědinou, která mi byla po mladá léta milým útulkem a drahým domovem….. Dlouho, dlouho hleděl jsem od nejvrchnější chalupy po řadě ostatních až dolů ke škole a kovárně. Vzpomínal jsem dobrých i zlých chvil, které jsem v milém Suchově prožil. Včil už jen matné vzpomínky plní hlavu – ale v očích to vlhne….
Pustil jsem se sám dolů dědinou. Pan šofér zůstal hlídat stroj a čekal na mne. No šel jsem pomaličku, nazíral do okének známých chalup, zda koho známého natrefím. Bylo ve žně. Doma skoro nikoho, leda děti. Tož došel jsem nepoznán až ke škole. Ale už to nebyla ta skromná, nízká boudečka., dílna Matúšova a moje „študýrbúda“. Pyšná budova na poschodí, ale jako za našich dob prázdninových – prázdná. Ani jsem se do ní nedostal. Obešel jsem ji ze všech stran, nahlédl oknem do přízemí a odešel jsem smuten. Zaskočil vedle k pastýrům a cigárům – žáden mne nepoznal a ani se nepamatoval. Ani dolní židé Lamberci mne už nepoznali a to je co řéct. Přece lifrovali před lety tabáček a různou poživu vedlejší tehdejšímu hostu školy.
Zpět na horní konec už jsem skoro proběhl. V obecní hospodě též všeci neznámí. Ptám se po dětech, dřívějších přátelích, po Jurovi Švrčkovém, Cyrilku a Jurkovi Zemčíkovém, Kači Kocúrové – ale kdež, to už jsou staří chlapi a roby, ba už taťci a mamy. A doma jich není, robjá v polu…..
Vzpomínkovou črtu Zas na Suchov, uveřejněnou ve Veraikonu, psal v květnu 1929 jako osmašedesátiletý kmet. V ní čtenáři připomíná svůj první návrat na Suchov, který uskutečnil prý v roce 1907. Tu se však v letopočtu musel zmýlit, neboť školu popisuje jako poschoďovou budovu. A ta byla postavena až v roce 1910. První návštěvu tedy asi uskutečnil roku 1912, kdy na velickém mýtě navštívil Matúše Béňu.
Podruhé navštívil Suchov ještě 6. srpna 1929, tedy necelé dva roky před svou smrtí (narozen 23. 5. 1861 ve Věrovanech u Tovarová, zemřel 18. 7. 1931 v Ostravici u Frýdlantu, v dřevěném srubu, který vlastnil spolu s Antonínem Vaškem - Petrem Bezručem).1) Jakoby v předtuše, že Suchov a Horňácko více nespatří, napsal: „Jel jsem zase na kolomotýlu Suchovem – od Boršic k Vápenkám. Navštívil jsem školu a jeho obyvatele, pokochal se pohledem na Suchov a zmizel. Asi navždy. Sbohem, milé Horňácko.“
Jak krásný vztah musel mít Otakar Bystřina k Suchovu, kde od roku 1882 po tři léta pobýval ve škole u učitele Matouše Béni. Plnil svým literárním odkazem předsevzetí republikánů, anebo jeho zážitky prožité v tomto kraji byly tak mocné, že v něm i v pokročilém věku vyvolávaly pocit uspokojení? Miloval kraj svého mládí? Otázek je jistě mnoho.
Bystřina musel mít opravdu hluboké a dojemné zážitky ze Suchova a zdejšího kraje, když ještě v roce 1926, tj. po více jak 40 letech od odchodu ze Suchova píše knihu Suchovská republika, kronika mládí a když po 45 letech dovede tak přesně, ba detailně pojmenovat osoby, se kterými se během vysokoškolského studia v našem horňáckém prostředí stýkal, a taktéž vylíčit nejen události té doby, ale také vyjádřit své city k Horňácku a jeho lidu.
Proto si musíme vážit tohoto dnešního počinu, poděkovat obci, Obecnímu úřadu na Suchově, autorce tohoto projektu a všem dalším organizátorům za to, že stvořili myšlenku a našli tak cestu k Suchovským republikánům, kteří k nám všem i po těch téměř 130 letech dovedou promlouvat a být nám v mnohém vzorem.
PhDr. Antonín Mička
II. část projevu – na náměstí ve Velké nad Veličkou
Vážení a milí posluchači!
Sešli jsme se zde, abychom si připomněli jednak vznik tzv. Su Re, stručně si představili jejich členy a připomněli si činnost tohoto spolku, jež měla pro Horňácko, řečeno dnešními slovy, velký propagační význam.
Členové Su Re mají značnou zásluhu na objevování Horňácka od osmdesátých let 19. století. Přesné datum vzniku Su Re nelze jednoznačně určit. Matouš Béňa je považován za zakladatele tohoto sdružení. Ten působil jako podučitel nejdříve ve Velké, od roku 1881 pak na Suchově. V roce 1882 nabídl bydlení a skromnou obživu na suchovské škole svému kamarádu z mládí Ferdinandu Dostálovi, alias Otakaru Bystřinovi, který nabídku akceptoval a na suchovské škole pobýval do roku 1885.
A tak se postupně počal vytvářet spolek, jakási bohémská komuna mladých umělců a literátů, vlastenců i obětavců, kteří hořeli nadšením pro kulturní práci mezi lidem Horňácka, Slovácka i blízkými Slováky, čímž také nezištně podporovali i slovanskou vzájemnost.
Republikáni milovali lidovou píseň a tance, občas vedli bohémský život, ale hlavně se nebáli svou prací, jednáním a kritikou kulturních a sociálních poměrů vystupovat proti císařskému dvoru, Habsburkům a jejich pomahačům. Panští myslivci, četníci, správci velkostatků, okresní hejtmani ba i místní faráři v nich viděli neznabohy a bořitele všeho starého a pro ně dobrého, a proto proti nim tito panští pomahači, zvaní „bergáni“, často vystupovali a jejich mnohostrannou aktivitu občas znesnadňovali.
Oni naopak, aby je podráždili, dali si do názvu svého spolku – a to si řekněme v této nesnadné a obtížné době císaře Františka I. – velmi odvážné substantivum republika a přidali k němu podle místa založení adjektivum suchovská. Už samotné slovo republika vyvolávalo u úřadů a majitelů panství, v našem případě strážnických Magnisů a ostrožských Lichtenštejnů, nenávist a chmury na čele. A přesto se jich tito mladí intelektuálové, nadšenci i bouřliváci v jedné osobě, nezalekli a svým postojem a jednáním utvrzovali sebe i ostatní jedince, že je zapotřebí za samostatnost a národní identitu něco dělat a to nejen pomocí kultury a kumštu, ale i krásy a ryzosti lidového umění tohoto regionu.
Které osobnosti tedy náležely mezi „Suchovské republikány“? Představme si je alespoň rychle a stručně:
Předně to byl učitel Matúš Beňa (1861–1944), rodák z Brodku u Přerova, který vyučoval ve Velké a pak na Suchově. Často publikoval v Květech, Nivě, Českém lidu aj. časopisech. Čtenáře seznamoval s životem lidu a jeho zvyky, v místopisných črtách objasňoval názvy kopců, nížin, humorně psal o různých postavičkách z řad dospělých i dětí…Kupř. v dílech Jan Šibenic, Zbojníci, Žalostiny, Děti Slovácka zachycuje zdejší kraj, zvyky a obyčeje i historii. Republikáni mu říkali „Úča“. Je známo, že chudobnější kamarády-studenty vydržoval.
Dalším byl učitel Alois Fiala (1859–1942), rodák z Jimramova, působící ve Velké, Javorníku a Malé Vrbce. Ten má lví podíl na účasti Horňáků na slavné Národopisné výstavě českoslovanské v Praze a svou sběratelskou činností zachránil spoustu starodávných výšivek a keramiky, které dík jeho vášni zaplnily vitríny mnoha muzeí.
Nejznámějším republikánem se stal Ferdinand Dostál čili Otakar Bystřina (1861–1931), rodák z Věrovan u Tovačova, nejúspěšnější spisovatel republikánů, doktor práv. V době studií žil na Horňácku u učitele Beni na suchovské škole v letech 1882- 1884, neboť ztratil u nevlastního otce rodinné zázemí. Napsal Suchovskou republiku, na které počal původně pracovat společně s Beňou. Z dalších jeho próz vynikají humoristické knížky Na vsi, Hanácké figurky, Přes tři řeky a další.
Rozený horňácký Vrbčan Jan Hudeček (1856–1913), student Krakovské akademie, malíř a civilním povoláním c.k. geometr byl nejoblíbenější člen, zpěvák, tanečník i muzikant republikánů, velký přítel a kamarád Joži Uprky. Má zásluhy na realizaci výstavy moravských a slovenských umělců v hodonínské Besedě r. 1902 i na vzniku Sdružení výtvarných umělců Moravy (SVUM) v r. 1907 a na vybudování výstavního Domu SVUM v Hodoníně, jehož otevření se již v r. 1913 pro vážné onemocnění nezúčastnil. Vynikající organizátor, řečník, publicista. Republikáni jej pro jeho krásnou a bohatou hřívu vlasů nazývali Janíček Baraníček. Jako Horňák znal důkladně celý náš kraj, o němž kamarádům rád vyprávěl. Pochován je v Telči.
Nejproslavenější a hybnou pákou republikánů byl Joža Uprka (1861–1940), akademický malíř, jeden z největších moravských umělců, obdivovatel Horňácka, zpěvák a ctitel horňáckých hudců. Spolu s bratrem Františkem, sochařem, který s republikány prožíval téměř každoroční prázdniny ve Velké, býval častým návštěvníkem tohoto městyse, tak jako hudci z Velké bývali naopak pravidelnými hosty při jeho oslavách v Hroznové Lhotě. Zásluhou Joži Uprky navštěvovali tento kraj mnozí naši i cizí umělci.
Veličan Martin Zeman (1854–1919), nejstarší a nejplatnější člen skupiny, který mnohokrát pro ně sháněl finanční podporu. Byl organizátor hudebního a národopisného dění ve Velké, nejzasloužilejší sběratel lidových písní na Moravě, absolvent varhanické školy, duše republikánů, spolupracovník Františka Bartoše a Leoše Janáčka. Sesbíral přes 4000 písní i s nápěvy. Téměř pokaždé u něho v domě našli přístřeší a pohoštění všichni republikáni i další umělci na Horňácko přijíždějící a zde tvořící. Zasloužil se o realizaci Národopisné výstavky ve Velké v r. 1894 a byl hlavním organizátorem Horňáků, kteří se zúčastnili slavné Národopisné výstavy českoslovanské r. 1895 v Praze.
K této základní skupině se později po roce 1877 ještě přidali právník František Odrážka, zvaný též Bakulka. Ten se mezi Horňáky odlišoval tím, že stále hovořil „po hanácko“. Z Uherského Hradiště se mezi ně ještě protlačil František Kretz, známý to národní a kulturní buditel, sběratel lidového umění, původně řídící učitel v Kunovicích, od roku 1892 pak redaktor Slováckých novin.
ak bylo již naznačeno, Su Re se tedy postupně utvářela na přelomu let 1882 a 1883. Ač měla svůj původ na Suchově, místem schůzek a rokování se většinou stávala Velká. Do Velké se sjížděli členové tohoto sdružení, aby se tu společně radili, jak kraji i lidu nejen pomoci z jeho tehdejší zaostalosti a izolovanosti, ale jak zároveň využít i jeho nesmírného lidového bohatství pro jeho povznesení. Z jejich sezení vzešli myšlenky a od myšlenek se odvíjely následující cíle, které si republikáni vytyčili :
- Svou vlastní publicistickou, literární, výtvarnou i hudební tvorbou propagovat na veřejnosti oblast dnešního Horňácka.
- Při této tvorbě vycházet z ryzích hodnot lidového umění a tím vzbuzovat zájem uměleckých kruhů o tento region.
- Kulturní a osvětovou prací mezi venkovským lidem podporovat jeho vzdělanost.
- Ctít lidové tradice a tak neustále vytvářet vřelý vztah k tomuto kraji.
Každý z republikánů po celou dobu svého života tomuto přesvědčení věnoval alespoň část své tvorby. Svými uměleckými díly to dokazovali oba Uprkové, ale i Janíček Hudeček, zakladatelé republiky pak svou literární tvorbou vycházející rovněž z našeho prostředí, Alois Fiala a Martin Zeman to dokázali sběrem a zápisem nekonečné řady písní, ale též kupř. i shromažďováním starodávných výšivek a keramiky, ostatní pak propagací kraje v různých oblastech Moravy. K jejich největším aktivitám lze dnes řadit jejich podíl na organizování Národopisné výstavky ve Velké, účast Horňáků na pražské výstavě, anebo sběrem Zemanových písní, které jsou dodnes pro nás nepřebernou studnicí. Z jejich podnětu bylo založeno Sdružení výtvarných umělců Moravy (1907) a podíleli se i na zbudování Uměleckého domu v Hodoníně (1913). A to už nehovořím o nezištné práci, kterou konali v rámci slovanské vzájemnosti mezi dvěma si blízkými národy a slovenskými vlastenci v jejichž čele stál skalický Pavel Blaho.
Prostřednictvím všech republikánů, zejména Martina Zemana, poznávají kraj mnohé osobnosti z hudebního, literárního, výtvarného, politického a kulturního světa a to nejen z Moravy, Čech a Slovenska, ale také ciziny, které na Horňácko přijíždějí, které jej postupně obdivují, které ho milují, a ve kterém též tvoří. A za to republikánům patří velké poděkování.
Po čase se republikáni z pracovních důvodů rozptýlili po Moravě a scházívali se jen občas, např. na 50. narozeniny Joži Uprky v r. 1911 jich dorazilo pět, na šedesátiny přijeli jen dva a za Uprkovou rakví v r. 1940 kráčel osamocen s šedivou hlavou jediný ze dvou žijících členů SuRe – řídící učitel v.v. Lojzek Fiala. Pro stáří a nemoc se pohřbu nemohl zúčastnit Matúš Béňa.
Nu, abychom nekončili smutně, a protože se za chvíli přesuneme do hospody Na staré poště, to je do míst, kde se republikáni scházívali a bavili, přiblížím Vám situaci, jak zde část republikánů trávila večer. Přečtu Vám úryvek, který v roce 1905 zaznamenal fotograf Karel Dvořák.
Ten mimo jiné píše:
Pravidelně po příjezdu Franty Úprky do Velké byli vždy do centra Horňácka sezváni sochařovi přátelé, převážně intelektuálové ze Suchovské republiky. Než se pozvaní dostavili, navštívil umělec dům Martina Zemana, nadučitele Klusáka, velického starosty uječka Rumíška, malíře Cyrila Mandela, rodinu Hudečkovu, Čambalovu… Navečer pak byla do hospody sezvána společnost, omladina, místní honora a samozřejmě i primáš Jožka Cigáň – Kubík s muzikanty. A pak se mezi zpěvem a tancem povídalo a vzpomínalo. Dvořák ve svých zápiscích dále doslova uvádí : „Veselí stoupalo, došlo i k tanci. Bylo asi pět tančících studentů, ale žádný nemohl se rovnat letitějšímu Frantovi Úprkovi, jehož odzemek byl znám po celém Slovácku…Rafika hodin se sunula k půlnoci. Studenti a rozvážnější účastníci dávno již opustili místnost. Zůstali jen nezmarové: Úprka, Kohler, Bystřina, Zeman a s nimi chtě nechtě i já…Franta Úprka mě pozval po prozpívané noci k sobě. V jizbě, kterou v jedné chalupě obýval, byla dvě lůžka, z nichž jedno jsem brzy zaujal. Franta otálel. „Sakra,“ zvolal najednou, „vždyť jsem zapomněl v hospodě své pouzdro na cigarety. To musím honem zpět, abych o ně nepřišel.“ A byl ze dveří.
Zpola vyspaný jsem se probudil, když už mně slunce svítilo do očí. Osm hodin! Kouknu se na druhé lůžko, kde měl odpočívat Franta. Ale to bylo nedotčeno. Můj hostitel se dosud nevrátil. Nelámal jsem si s tím hlavu, zahmouřil jsem ještě na chvilku oči a pak ustrojiv se, vydal jsem se na cestu ke kostelu, kde se právě konala mše. Byla to pěkná podívaná…Všude hojnost malebných skupin a mezi nimi se proplétali moji čtyři pozdní spolustolovníci. „Kde jste byl, Mistře ?“ tážu se Franty. „Snad jste vůbec ani nespali ?“ „Ale spali, kamaráde, spali a dost. Když hospodský zavřel pult, že se musí na ty hody také trochu vyspat, pozval nás Zeman, že má doma extra fajn slivovicu. Tak jsme šli k němu. A protože jsme dostali hlad, vzbudili jsme panimámu, která nám udělala kuthan škvařenice. Pojedli jsme, zapili to, a pak se rozložili na kuželníku a dobře se vyspali….“
Touto příhodou, kterou republikáni skutečně zažili, končím dnešní krátké povídání o lidech, kteří se o věhlas dnešního Horňácka výrazně zasloužil.
PhDr. Antonín Mička
1) Informaci o tom, že Ferdinand Dostál - Otakar Bystřina vlastnil srub na Ostravici, našemu portálu doplnila Ing. Marie Knoflíčková z Kojetína, která za zdroj uvádí knihu pamětí Zdenky Tomáškové Ortel samoty (Doplněk, Brno 2003).
