Knihovna
Lidové stavitelství na Horňácku II
Článek o lidovém stavitelství a architektuře na Horňácku vychází z monografie „Horňácko“ ze 60. let. Monografie, jako jeden z mála dostupných pramenů, poskytuje ucelený pohled na vývoj stavitelství a kultury bydlení této svébytné části Slovácka v průběhu staletí.
VÝVOJ DISPOZICE A ČLENĚNÍ DOMU
Dispozice domu
Dispozice domu neboli domový půdorys byl v minulosti jednou z méně proměnlivých stránek stavební architektury. Uplatňují se při něm zejména vzájemné návaznosti jednotlivých místností a potřeba jejich funkčního užívání; výčtem jsou to především rozměry a členění místnosti, velikost a umístění oken a dveří, možnost a způsob větrání, technické zařízení místnosti a jiné. Tyto požadavky a důležitý fakt, že domy měly v počátcích jenom dvě nebo tři obytné místnosti, způsobily brzké ustálení určitých půdorysů staveb. Proto také nedocházelo k velkým změnám dispozice domů, naproti tomu se spíše častěji měnil a přizpůsoboval samotný materiál nebo konstrukce domu. Z půdorysu domu se také zároveň dají rozpoznat hospodářské a společenské poměry jeho obyvatel.
Nejstarší doklady půdorysu domů na Horňácku pocházejí z konce 17., dále pak z 18. a 19. století. Nejobsáhlejším zdrojem těchto půdorysů a vyobrazení je pro nás monografie „Horňácko“, jež se horňáckému stavitelství doposud věnovala nejpodrobněji. Archeologické výkopy z Pomoraví provedené do konce 60. let minulého století již tehdy potvrzovaly, že základním typem slovanského domu byl v této oblasti jednoprostorový dům čtvercového nebo obdélníkového půdorysu. Pokud byly horňácké obce osídlovány lidem postupujícím právě z rovinného Pomoraví, je docela jisté, že si tento typ domu s sebou přinesl také do oblasti dnešního Horňácka. U jednoprostorového domu není jeho vnitřní prostor nijak členěn, vyplňuje ho pouze jedna velká obytná místnost; tyto půdorysy jsou v Pomoraví dokládány ještě ve 14. a 15. století. Je však možné, že již v této době (snad i dříve) byly na Horňácku přejaty půdorysy domů dvojdílných, to znamená s jizbou a síní, popřípadě trojdílných s jizbou, síní a komorou (obr. 2.1). Tyto dva nové typy půdorysů se vyvinuly zřejmě v dolním a středním Pomoraví už za říše Velkomoravské, doklady hovoří již o 9. století. Dům dvojdílný vznikl z domu jednodílného buď rozdělením obytného prostoru na dva celky, anebo přistavěním nevytápěné místnosti. Přistavěním komory k domu dvojdílnému pak vznikl dům trojdílný.
Půdorysný stav osídlení horňáckých obcí je znám až na základě katastrálních map z roku 1827. Mapy ukazují, že například Javorník měl samotné jádro obce rozložené po obou stranách Hrubého potoka (obr. 1.1). Hlavní ulice vesnice začíná na severu spojením dvou ulic vedlejších, dále pak dělena potokem pokračuje směrem k jihu. Tam je samotná ulice zakončena prostranstvím, které vyplňují nepravidelné shluky domů s kostelem. Jelikož se na západní straně obce za každou usedlostí táhne záhumenice, předpokládá se, že právě tam leží její nejstarší část.
Dvojdílný dům se na Slovácku skládal ze síně, což je vstupní místnost do domu, ve které se dělaly různé drobné práce a později se zde i vařilo. Přes tuto místnost se vcházelo do jizby, která byla hlavní obytnou místností, kde se také pracovalo, jedlo a spalo. Chlévy měly samostatné vstupy ze dvora; toto je podstatný rozdíl od smíšeného chlévního typu domu vyskytujícího se například na Valašsku či Vysočině, chlévy tam totiž byly z provozních důvodů přístupny přímo z vnitřního prostoru domu.
Naproti tomu u Suchova domy tvořily téměř pravidelnou ulici. Podobně také Hrubá Vrbka má domy zakreslené ve dvou řadách, ty mezi sebou vytváří širokou ulici (obr. 1.2). Za usedlostmi se opět nachází pásy záhumenicových polí. Mezi domy na prostorné ulici jsou postaveny komory a veřejné budovy. Nejstarší částí Hrubé Vrbky je část severní. Od ní se vesnice dále vyvíjela jižním směrem. Souhrn domů kolem střední části ulice odpovídá podle zjištění zhruba soupisu stavení celé obce z roku 1656.
Dům dvojdílný a trojdílný
V 18. a 19. století se na Horňácku vedle sebe tedy vyskytují dva základní půdorysné typy: dům dvojdílný a dům trojdílný.
Majiteli dvojdílných domů byli většinou bezzemci, u kterých charakter jejich obydlí bez hospodářských místností a staveb odpovídal jejich sociálnímu postavení. Z katastrálních map z roku 1827 je vidno, že tato „dvojdílná“ zástavba je v horňáckých obcích částečně rozšířena. Nejvíce dokladů poukazuje na Novou Lhotu, méně pak na Javorník. Tato obydlí se skládala z jizby a síně, na ně pak navazovaly do hloubky dvora chlévy (obr. 2.2). Dále byl tento půdorys nalezen ojediněle také v Kuželově a Lipově. Dvojdílný domový typ se váže k valašskému a kopaničárskému osídlení, obecně byl rozšířen na východní Moravě, východním Slezsku, dále pak na moravsko-slovenském pomezí, v horských oblastech Slovenska a nacházel se také až na Ukrajině. Nezdá se, že by používání dvojdílného půdorysu v 18. a 19. století bylo zásadně ovlivněno dobami osídlování Horňácka lidem z Pomoraví; jeho časté používání je spíše přisuzováno nízké úrovni hospodářského vývoje oblasti.
Od 18. století je však na Horňácku nejrozšířenější půdorysnou variantou symetrický trojdílný dům komorového typu. Komorou je dům nově rozšířen a rozdělen ne na dva díly, ale na tři. Tak jako u dvojdílného domu vchod u trojdílného domu vede přímo do síně. Na jedné straně je jizba, na druhé pak nevytápěná komora. Komora sloužila ke skladování potravin a dražších věcí. Nejstarší známé stavení s trojdílným členěním byl dům číslo 1 v Kuželově (postaven 1687), znám je také dům číslo 236 z roku 1716 v Čerešníkových mlýnech (datum výstavby vyřezáno na průvlaku v jizbě, obr. 2.4). Trojdílný půdorys je hojně používán i v 19. a na počátku 20. století. Právě trojdílným domem komorového typu Horňácko jeví úzkou souvislost s Pomoravím a Podunajím. Od domu dvojdílného a trojdílného pak na Horňácku vychází další vývojové varianty, u nichž se přistavovaly obytné nebo hospodářské místnosti.
2.4 Trojdílný dům, Čerešníkovy mlýny - Vápenky č.236
Změny půdorysů staveb
Ze všech místností domu se zdí členila jenom síň, za zdí bylo ohniště, ze kterého se později vyvinula kuchyň. Tato změna byla možná až poté, co se ohniště přeneslo z jizby do síně. V 19. století jsou již známy přístavby u dvojdílných domů, které často u štítově orientovaných domů spočívaly v částečném zaplnění uličního prostoru komorou sousedící s jizbou. Komora měla vchod většinou ze dvora, někdy také ze síně. Ukázkou takového vývoje je dům číslo 92 z Nové Lhoty (obr. 2.5).
Volné místo vedle jizby směrem do ulice se využívalo také k přístavbě samotné síně, jizby anebo také výměnku, jehož vchod pak byl z nově navazujícího návratí (obr. 2.2). Výměnek označoval soubor místností, které nový hospodář na statku vyhradil pro hospodáře odcházejícího na odpočinek, jímž byl většinou jeho otec. Výměnek obvykle čítal síň a světnici. Obdobné postupy platí také pro přístavky k domům trojdílným. U štítově orientovaných trojdílných domů se volný uliční prostor zaplňoval obvykle obytnou kuchyní, síní nebo komorou (obr. 2.6), na něž pak zpravidla navazuje zastřešený průjezd. Vchod do těchto nově vytvořených místností bývá většinou ze dvora, návratí nebo méně často i z jizby.
Vliv nových společenských a hospodářských podmínek se v počátcích 20. století na půdorysu staveb mnoho neprojevil, spíše se měnila funkce samotných místností. Například komory byly často přestavovány na obytné světnice, síň se stávávala obytnou kuchyní. Zato v druhé polovině 20. století nastoupil trend typizovaných domů, které nerespektovaly architekturu a tvarosloví lidových stavení. Značně tak poškodily jednolitý ráz vesnic a estetickou hodnotu jejich jednotlivých ulic a náměstí. Domy ze šedesátých až osmdesátých let také často nepřihlížely ke skutečné potřebě životního prostoru, obvykle byly zbytečně velké a svým objemem tak překryly jejich „starší a skromnější sousedy“. V posledních letech se část nově postavených domů vrací zpět k osvědčenému tvaru lidových stavení, tedy k sedlové střeše a jednoduchému obdélníkovému půdorysu
Vertikální členění domu
Ve smyslu podlažnosti byl na Horňácku nejrozšířenějším typem dům přízemní. V obcích Nová Lhota a Javorník se však dům vyvíjel i vertikálním směrem. Mohlo se tak dít dvěma způsoby. První možností bylo umístění hospodářských prostor pod přízemí domu. Jelikož bylo žádoucí situovat obytné místnosti ve stejné výškové úrovni a častokrát byl pozemek svažitý, vyrovnala se podlaha domu právě umístěním některých hospodářských místností (chlév, komora, sýpka, sklep, ovčárna) pod část jeho půdorysu (obr. 2.7). Z toho je patrno, že se nejednalo přímo o patrový dům. Tento velmi starý způsob výškového růstu domu byl příznačný i pro jiná slovanská území, na Horňácku i jinde vznikal bez zásahu cizích vlivů; odborně je označován jako dům podezdívkový
Druhou možností vertikálního vývoje byla přístavba sýpky v patře domu. Tento způsob se už dá označit za patrový neboli nastavený typ. Z horňáckých obcí se vyskytuje zejména v Javorníku (obr. 2.8) a také u novolhoteckých a suchovských mlýnů (obr. 2.9). V Javorníku je tento prostor nazýván „výška“, ve zbytku Horňácka pak sýpka. Na sýpku se vcházelo ze síně po dřevěných schodech. Menší okénka, která byla umísťována do nadezdívky po obvodu domu, sloužila k větrání a osvětlení prostoru. Tato nadezdívka bývala u starších domů zdůrazňována i odlišnou barvou venkovní omítky.
Vzhledově nejzvláštnějšími stavbami Horňácka jsou nejspíše právě javornické domy s výškou. Tyto stavby působí velmi netypicky snad proto, že je samotná stavba orientována štítově s tendencí k průčelní zástavbě v podobě přístavby krytého průjezdu. Z javornické výšky směřují do ulice jedno nebo dvě okénka. Její plocha je zvenčí z ulice jinak zalíčena a upravena než část přízemní. Tyto plochy pak z ulice vodorovně rozděluje malá stříška. Tato stříška měla zřejmě částečně nahradit ochrannou úlohu přesahu samotné střechy, který se stal při zvýšení celé stavby nefunkční (obr. 2.8).
Odhaduje se, že k vytvoření patra mohlo dojít až po 16. století, kdy to dovolily stavebně technické možnosti. Jednou z nich bylo rozšíření nepálených cihel, které nahradily dřívější „nabíjanici“ (stěna z dusané hlíny), z níž se obzvláště nesnadno stavělo ve vyšších polohách. Z dokladů staveb novolhoteckých a suchovských mlýnů se sýpkami z 18. století se usuzuje, že již tehdy byl patrový dům se sýpkou vyvinut. Tyto domy se však vyskytovaly jenom ojediněle u bohatších usedlostí a mlýnů. Protože jinde na Slovácku došlo ke vzniku sýpky v patře asi až v druhé polovině 19. století a javornická výška nejvíce připomíná výšku v blízkých Vrbovcích a na Myjavě, zdá se, že na její vznik měly vliv právě přilehlé slovenské oblasti.
Poznámka - Obrázky převzaty z knihy HOLÝ D.: Horňácko, Brno: Blok, 1966
Martin Němeček
