Knihovna

Hudební projev na Horňácku

Ode mlýna ke mlýnu

(přepis 1988)

notovy_zapis
Ode mlýna ke mlýnu cesta je ušlapaná,
Kdo tu cestu ušlapał, ten mynárku miłovał.

Ťuky, ťuky na dvera, je-li Mynářem doma,
Pán Mynář je v mlýnici, špicuje tam pšenici.

Jak to Mynář vypočul z bílého on łože slał,
Chyťa šablu na stěně, šohajovi hłavuj sťał.

Jak ju uťal, tak ju vzał a do vody ju hodił,
Aby ludé věděli, kdo za mynárků chodił.

Mynárka šla pro vodu, pro vodičku studenů,
Viděła tam hlavičku, cełů zakrvavenů.

Ja hlavičko, hlavičko, kde je tvoje tělíško,
Mé tělo je v mlýnici, na dubovej stolici.

Ja šohajé, mládenci, ej nemiłujte ženy,
já sem jednu miłovał, aj za tů sem život dał.

Hudební projev na Horňácku

Hudební projev je možno analyzovat z řady hledisek. Pro naše účely bude zásadní jeho komunikační funkce. Písňové texty jsou prostředkem vyjádření radosti, lásky, spokojenosti, ale i bídy, smutku, nenaplněných očekávání, příběhů, moudrosti, osobních názorů a ponaučení. Řada důležitých sdělení není vyjadřována ze strachu či nedostatku vhodných prostředků. Odtud pak vznik řady písní, které mohly pomoci vyznat svou lásku, obořit se na pány či postěžovat si na těžký život, války, náboženské rozdíly a oddělení od rodiny. Nejdůležitější a nejznámější formou se dozajista stala hudba taneční. Doprovodných nástrojů se vyskytuje na Horňácku celá řada, od primitivních píšťalek až po cimbál či housle, kontrabas. Z počátku se používaly spíše gajdy (do 60. let 19. století), ostatní nástroje se sdružovaly kolem nich. Teprve od 50. let 19. století se objevuje hudecká sestava, dvoje či troje housle, od 90. let viola, klarinet, velká, malá basa, žesťové nástroje. Na počátku  30. let 20. století už vidíme stálejší složení z primu, konter (dvoje housle), basy, klarinetu a teprve nyní přibývá cimbál.

K nejdůležitějším stylotvorným prvkům hudecké hry na Horňácku patří harmonická stránka, ornamentika a rytmus. Ornamentika a koloristika cifrování poukazuje na vztah k „šlechtické hudbě“ a má zřejmě několik zdrojů, např. vokální koloristiku, cifrování u píštěláků a gajdošů, či vlivy východní ornamentiky. Variační princip je však omezen možnostmi jednotlivých nástrojů. V tomto ohledu je rozvoj cifer, koloritu i hudebního ornamentu závislý na lidové invenci. S koloristikou se na Horňácku setkáváme u všech melodických nástrojů, nejvíce propracovaná bývá v podání primášů. Odlišné zdobení písně při hře na různé nástroje plyne už ze samé rozdílnosti instrumentů. Zajímavá je samostatnost, kterou si hráči zachovávají při ozdobné figuraci, krášlení průchodnými rozmanitými tóny, které nedbají na jednotlivé sebepříkrejší souzvuky a postupy, za postačující se považuje shoda v hlavním melodickém obrysu. V písňovém projevu jsou na Horňácku zajímavé „táhlé“. Mužská verze se liší od ženské, je pomalejší, vícehlasá a vyznačuje se větší silou. Ženy zpívaly více doma než na veřejnosti (např. draní peří, vyšívání), u mužů tomu bylo naopak. Muži měli také více příležitostí. Tyto rozdílné příležitosti jsou asi příčinou odlišnosti ve způsobu zpěvu mezi oběma pohlavími. Jako všude jinde i na Horňácku můžeme nalézt rozdíly v repertoáru mužských a ženských písní. Dotýká se to obzvláště balad, jejichž texty muži většinou neznají tak dobře jako ženy. Ženy zase neznají, nebo jen pasivně, některé písně taneční, vojenské či „štěglivé“ (tj. písně s explicitně sexuálním obsahem).

Zvláštní postavení na Horňácku mají dodnes hudci, kteří jsou až kultovně uctíváni. Zajímavým důkazem toho jsou časté články o nich, jejich muzikách, době, způsobu hry na nástroje, knihy které zaznamenávají jejich moudra a životní cesty, souboje mezi nimi. Často se na ně vzpomíná na rozličných akcích a událostech, Horňáckých slavnostech, ozvěnách. Můžeme si uvést několik příkladů: Jan Ňorek II., Jan Ňorek III., Jožka Kubík II., Jožka Kubík III.–Majstr, Jožka Kubík IV., Jarek Miškeřík, Martin Hrbáč, Ležhory a další. V dnešní době se staré muziky a muzikanti připomínají víc nežli historické události a jednotlivé tradice Horňácka. Kraj pověstný svým prostým životem, pevnou vírou, udržovanými zvyky a jedinečnou hudbou se dnes mění a s ním se mění také folklór, který již není založen na prostém zemědělském životě, křesťanské tradici a určité izolaci od zbytku světa. Hudba, která dodnes na Horňácku zaznívá, je podobná té, která se zde hrála před 50 až 100 lety, ale její specifický jazyk pomalu zaniká. Slova a přízvuk se zapomínají, muzikantské cifry se mění, více se projevuje vliv odborného školení a obdiv k hudbě rumunské, maďarské, slovenské. Tyto vlivy postupně proměňují písně stejně jako život jejich hráčů. Často se stává, že posluchači a nezřídka rovněž interpreti v dnešní době nerozumí slovům či obsahu písní, které zpívají. Nové písně, které by vypovídaly o dnešní době, nevznikají a pokud vznikají, jsou radikálně odmítány. Podobně z kroje, dříve běžné výbavy každého obyvatele, se stal drahý luxus, který se nechává šít po částech (často za hranicemi Horňácka), nutný pouze pro několik málo důležitých akcí za rok či za život. Jeho jednotlivé části se přizpůsobují světu a často neodpovídají zažité podobě: fialové prucleky, odchylky ve stylu a kvalitě výšivek, rozdílná obuv, to vše je známkou postupného posunu. V konkrétních podobách to vyvolává otázku po identitě jedné partikulární kulturní tradice: jsou tyto posuny organickou změnou v rámci tradice či projevem jejího zapomenutí a zanikání?

FUTRA

použitá literatura

Dušan Holý a kol.: Horňácko, Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat, Brno: Nakladatelství Blok, 1966

Dušan Holý: Mudrosloví primáše Jožky Kubíka, Praha: Supraphon, 1984

Jarek Miškeřík (ed.): Horňácký zpěvník sedláckých, Břeclav: Moraviapress, 1994

Oldřich Straka – Ladislav Rutte: Horňácko ve zpěvu, hudbě a tanci, Zlín: Nakladatelství Tiska, spol.s. r. o., 1942

kolektiv autorů: Horňácké Slavnosti 1957-2007, multimediální almanach, Velká nad Veličkou, 2007

nahoru