Knihovna

Horňácký kroj

Kořeny a symbolika kroje

Zahalování člověka do oděvu je doloženo již od pravěku a vždy mělo splňovat stejnou podmínku jako dnes – chránit člověka před zimou. Teprve později se přidaly také funkce estetická, etická a mnohé další. Vývoj oděvu byl těsně spjat se životem lidu. Během roku měl venkovský člověk vedle dní usilovné práce i dny sváteční. Ke každé této příležitosti se jinak připravoval a jejich ráz podtrhával i svým oblečením. Práce na poli, dřevorubecké i pastevecké zaměstnání vyžadovaly jiný oděv než svátky a obřady.

fertuska satecek fertuska Popisky jednotlivých fotek se zobrazí po najetí myší

V lidovém oděvu (kroji) se nejvýrazněji odráží osobitost určitého regionu. Oděv prodělával na jednotlivých územích často velmi složitý vývoj, do něhož zasahovala řada faktorů, které mnohdy způsobily celkovou přeměnu charakteru lidového oděvu. Co se slavnostního kroje týče, jedná se o charakteristické strojení obyvatelstva na určitém území, specifické pro danou sociální vrstvu, dokazující současně stupeň vkusu, technické vyspělosti, bohatství a praktičnosti.

Rozlišujeme celou řadu krojů, např. městské, stavovské, služební, vojenské, selské, panské a lidové. Označení lidový kroj vyjadřuje oděv, který vznikal svébytně na určitém území, kde se neustále rozvíjel a uchovával, vzdoruje cizím vlivům. Zachovával se zejména na odlehlejších částech země, které nestíhaly jít s duchem doby a měnit kroj podle módy. Jedná se tedy o ustrnulé zbytky bývalých módních doplňků rozšířených mezi lidem, který se je pokoušel volně transformovat a uplatnit pro vlastní použití

vysivka kamizola vysivka

Historie horňáckého kroje

Nejstarší vlivy na kroje lze vystopovat až k pohanským oděvům, jejich chápání barev a pojetí látky; např. na Horňácku je dodnes bílá barva chápána jako smuteční, stejně jako u starých Slovanů. Dokládají to četné smuteční výšivky na koutních plachtách používaných na pohřby. Bílá a černá byly rovněž barvami stáří, což se promítá na krojových doplňcích pro starší, kde tyto barvy převládají. Hýřivá barevnost se zase vyskytuje na krojích mladých lidí.

Prapůvod Horňáckého kroje spadá právě do dob starých Slovanů. Od středověku ke krojům patří části jako rubáš, gatie, růcho, krpce, krzno. V době renesance se začala uplatňovat výšivka, známý je zejména tzv. Holbeinův steh, což byla drobná stehová kvítka šitá na plátně podle počítané niti, vyšitá po obou stranách stejně, tedy oboustranně. Patrný je dále vliv německého lidového odívání, např. v podobě korduly a prucleku. Výrazně proměnil vývoj krojů rok 1848: zrušení roboty způsobilo obrat ve společnosti a prostý lid se začal pokoušet přizpůsobit svůj oděv ostatním vrstvám obyvatelstva, což se stalo v mnoha oblastech problémem přílišného zkombinování původního kroje s částmi městského šatu. Tento problém se však Horňácku z větší části vyhnul pro přílišnou odlehlost a nepřístupnost. Doba protireformace, jakkoli budeme hodnotit její vliv na specifika oblastní kultury vůbec, dokonale podpořila rozvoj lidového oděvu. Snaha o znovuzrození katolických tradic přispěla právě k rozvoji zdobnosti a bohatosti krojů a tak ovlivnila jejich další vývoj.

S postupem doby se kroj přizpůsobuje širšímu okolí. Začátkem 20. století se krátí sukně ke kolenům, postupně se mění používané materiály podle dostupnosti a ceny.

pruclek kamizola zastera

Součástky horňáckého kroje

Horňácký lidový oděv je typický pravoúhlými střihy jednotlivých součástek, což svědčí o jeho archaičnosti. Pro svou úzkou štíhlou siluetu (upnuté mužské nohavice či ženský kroj bez spodniček) bývá řazen ke krojům horského typu podobně jako lidový oděv na Valašsku či Moravských Kopanicích.

Nejspodnější ženskou součástkou je „rubáč“, košile zavěšená na ramínkách, složená z těsné horní a sukňovité dolní. Jde o jednu z nejstarobylejších součástí ženského lidového oděvu. Horní upnutá část s vytkávaným vzorem se jmenuje „opléčko“, spodní rozšířená část sukňovitého tvaru také „rubáč“. Na ten se bez jakýchkoliv dalších spodniček přivazuje přední sukně zvaná „fěrtúška“ a zadní sukně dvou typů „fěrtoch“ nebo „sukňa“. Na horní polovinu těla žena obléká ke svátečnímu a obřadnímu kroji košilku s krátkými rukávy zvanou „rukávce“ s bohatě vyšívaným límcem „obojkem“ a na ni jednu ze dvou vestiček „kordulu“ nebo „kabátek“. Hlavu pokrývá „šatka hore nebo dole konce“, šátek nebo u svobodných dívek „hładění“ (zvané i „drúžený“ nebo věnec).

satek satka rukavecky

Muž si ke svátečním a obřadním příležitostem obléká upnuté modré nebo bílé soukenné kalhoty (nohavice) zdobené výšivkou a šňůrováním, košili s dlouhými rukávy pravoúhlých střihů „šňůrkovicu“ a krátkou vestu (pruclek). Hlavu kryje černý klobouk s barevnou pentlí „šmukáč“. Svobodní chlapci nosí za kloboukem bílá pérka a v zástřihu nohavic vyšívaný šáteček.

Na nohy se obouvaly vysoké kožené černé boty nebo na Nové Lhotě „krpce“. V chladnějších dnech se nosívaly také nejrůznější typy kabátů, halen nebo vlněných přehozů (vlňáků).

Horňácké výšivky

Typickým prvkem Horňácké výšivky se stala Holbeinova výšivka, oboustranná technika výšivky je pro Horňácké oděvy charakteristická, hlavně u čárkového stehu (na Horňácku se tomuto stylu říká „kvítkový“). K tomuto stehu se pojí i plochý, vrkůčkový i tzv. italský skříňkový steh. Všechny tyto techniky se ve zdejším kraji provozují už po staletí, stejně jako různá prolamování. Vyšívaný ornament je veskrze geometrický a velmi starožitný a originální. Barevnost převládá žlutá a smetanová, dále kombinace červená, žlutá, černá, modrá, výjimečně pak zelená. Ornamentální motivy mají v různých vesnicích různé názvy a je jich poměrně mnoho, za nejpůvodnější jsou považovány ty, jejichž názvy jsou společné všem obcím na Horňácku. Po přelomu 19. a 20. století však technika postupně upadá, nehledí se na oboustrannost ani na jemnost provedení.

jupka satka

Příklady ornamentálních motivů

Kvítky: stehové, babičkové, chrobákové, stromkové, trojaké, tulipánové, rapuškové, o šesti klučkách atd.
Formičky: na makový vršek, na půl růže, na celou růži, na háčky, na ječmenové zrnko, na gulovatý chrám, na krpadlá atd.
Prolamování: katerynky, vyrezávání, hrachovinky.

Autoři: Magdalena Maňáková a Jiří Miškeřík

použitá literatura

kolektiv autorů: Kroje horňácké obce Velká nad Veličkou, Zlín: Produkce 24, 2008.

Josef Vydra: Nauka o kroji, Praha: Státní nakladatelství, 1931.

Blažena Šotková: Českoslovanské lidové kroje v barevné fotografii, Praha: Artia - nakladatelství československých výtvarných umělců, 1956.

J. Klvaňa: Český lid – sborník, III. Část, O lidových krojích na moravském Slovensku, Praha: Knihtiskárna F. Šimáček, 1894.

Dušan Holý a kol.: Horňácko, Život a kultura lidu na moravsko-slovenském pomezí v oblasti Bílých Karpat, Brno: Nakladatelství Blok, 1966.

nahoru